This post is also available in:
English
Bretaň, překrásný přímořský region severozápadní Francie, se může pochlubit jedněmi z nejhezčích pobřeží starého kontinentu.
A téměř všechna se dají projít na značených cestičkách. Co mají ty nejlepší společného? Dramatické útesy!
Stezky vám ukážou neskutečně zajímavá místa Bretaně. Mě ta drsná krása pobřežní krajiny naprosto uchvátila.
V Bretani jsem byla v polovině září a počasí se vyvedlo náramně. Teplé dny a sluníčka tak akorát přispěly k tomu, že se mi ideálně dobily cestovatelské baterky i v divném roku 2020.
Region jsem objevovala s mou oblíbenou CK Mundo (tento zájezd do Bretaně a Normandie). S cestovkou spolupracuji, ne však přes tento blog.
Následující trasy pro pěší turistiku v Bretani jsou jednoduché a zvládne je opravdu každý, nezávisle na věku a kondici. Tento kout Francie je poměrně placatý, takže nehrozí žádné prudké stoupání. :)
Zní vám to dobře?
Než se pustíme do detailů každé z procházek, musím vám představit speciální stezku, která je všechny spojuje:
Jinými slovy taky Chemin des Doaniers, a taky anglicky Customs Trail a Customs Officer’s Path, tahle jedinečná přímořská stezka kopíruje celé západní pobřeží od hory Mont-Saint-Michel až po most Saint Nazaire.
Byla vytvořena v roce 1791 za účelem prevence a odkrytí přímořského zločinu – jako pašování, rabování ztroskotaných lodí apod. Celní stráže touto cestičkou procházely dnem i nocí, ať už bylo počasí jakékoliv.
S příchodem 20. století se na stezku zapomnělo, ale v roce 1968 se ji parta nadšenců pěší turistiky rozhodla obnovit. Díky nim se krátké procházky i vícedenní túry staly oblíbenou volnočasovou aktivitou Bretonců.
Červenobíle značená stezka patří k jedněm z nejscéničtějších turistických tras ve Francii a celé Evropě. Všechny z následujících třech minitreků jsou součástí Celnické stezky GR34.
Mapu všech tří bretaňských procházek najdete na konci tohoto článku.
Ale teď už k tipům k jednotlivých procházkám na pobřeží Bretaně:
Smaragdové pobřeží (Côte d’Émeraude)
Smaragdové pobřeží na severu Bretaně, spadající pod departament Côtes-d’Armor, se vyznačuje divokými útesy tyčícími se do výšky až 70 metrů nad hladinou Atlantiku.
Tato oblast okolo mysu Fréhel je součástí přírodní rezervace Landes de Cap Fréhel spolu s okolními neobydlenými ostrůvky – zejména díky chráněným vřesovištím.
Tato trasa je součástí legendární pobřežní stezky GR34, které se taky říká Celnická stezka (Sentier des Douaniers).
Můžete začít na Cap Fréhel, mysu se dvěma majáky. Starší a menší maják postavil v roce 1685 architekt, který pracoval pro Vaubana. Kdo že je to Vauban? Jedná se o slavného francouzského inženýra, který je podepsaný pod stavbou četných pobřežních opevnění.
Mohutnější maják byl dokončen v roce 1950 a dodnes se používá. Jeho světlo je páté nejsilnější ve Francii a svítí na dálku 110 km! Maják můžete navštívit od dubna do listopadu, ale v době mé návštěvy měli zavřeno.
Za jasného počasí dohlédnete až na Britské Normanské ostrovy Guernsey a Jersey.
Vřes, který tu divoce roste všude mimo cestičky, jen hýří barvami a krásně doplňuje barevnou paletu divokého moře. Nemohla jsem se na tu nádheru vynadívat.
Za slunečného podzimního dne hnědo-oranžovo-fialový vřes úžasně kontrastoval s tmavě modrou barvou Atlantiku a keříku hlodáše s ostrými trny a žlutě zbarvenými kvítky. Ty byly navíc obalené záhadnými pavučinami, ale jak jsme posléze zjistili, keře pavučinou zahalují škůdci.
Bujné kapradí se pak postaralo o pokrytí veškerého zbývajícího místečka. A protože stezka z pískovce tu má nádech růžové, celé pobřeží bych přejmenovala ze Smaragdového na Duhové. :)
Racky uslyšíte hned, ale v útesech Cap Fréhel toho žije mnohem více. Říká se, že tu hnízdí přes 700 párů mořských ptáků. Jsou jimi např. i albatrosi či alky.
Cílem vaší dvouhodinové procházky bude pevnost La Latte, kterou původně postavili ve 14. století jako hrad. Po ničivém požáru v 16. století však byla příkazem Ludvíka XIV. přestavěna na pevnost v 17. – 18. století.
Dnes už pevnost svému vojenskému účelu neslouží a je v soukromých rukou. Za vstup tu zaplatíte €6,60. Stojí to však za to. Hlavně díky překrásnému výhledu z věže pevnosti.
Více o pevnosti La Latte si můžete přečíst na oficiálních stránkách místního turismu (anglicky).
Až si pevnost dostatečně prohlédnete, za východem se můžete vydat pěšinkou doleva dolů – zavede vás k malé kamenité plážičce. Odvážlivci a otužilci se zde mohou i vykoupat.
Stezka podél Smaragdového pobřeží je místy písčitá, sem tam narazíte i na štěrk a často jsou v cestičce i kameny. Taky se projdete i po dřevěném chodníčku, který vás převede přes bažinatý terén. Nejvhodnější je si obout boty s uzavřenou špičkou, ať si neukopnete palec o nečekané šutry v cestě.
Většinu cesty budete na přímém sluníčku. Jen kolem pevnosti La Latte je i trocha stínu, ale v létě si od hicu moc neodpočinete. Také si nezapomeňte opalovací krém.
Začátek: Cap Fréhel Parking
Konec: Fort la Latte Parking
Vzdálenost: 4,8 km
Čas: 2 hodiny (jedním směrem)
Jak se tam dostat: Nejlépe autem (můžete si i auto na místě pronajmout, třeba od některé z prověřených autopůjčoven) – celou stezku budete muset projít tam i zpátky.
Organizované výlety: Dají se najít celodenní výlety po okolí, které zahrnují i procházku po Smaragdovém pobřeží. Velkou výhodou je to, že si trasu projdete jen jednou a řidič vás vyzvedne na druhém konci. V roce 2022 však už nejsou tyto výlety k dispozici online.
Kde se najíst: Na začátku procházky, po cestě, ani na konci nejsou možnosti občerstvení, takže si určitě vezměte jídlo s sebou. Nejbližší městečko Plévenon pak nabízí dostatek bister a restaurací.
Kde se ubytovat: Přespali jsme v krásném kempu Camping de Pen Guen. Na Cap Fréhel je to jen 30 minut autem. V kempu najdete pohodlné mobilhomy, přírodní bazén, a dokonce je i v docházkové vzdálenosti (20 minut) od pláže. Je to skvělý kemp a můžu ho jen doporučit. Ceny najdete na Booking.com zde.
Podívejte se také na výběr nedalekých hotelů.
Pobřeží růžové žuly (Côte de Granit Rose)
Pokud se vám při čtení slova růžová žula automaticky vybaví kameny jakoby natřené svítivou růžovou, pak si budete muset přenastavit očekávání. :) Ale narůžovělý odstín, do kterého se tyto žulové útvary přirozeně zbarvují, je i tak okouzlující.
Prý se takto zbarvená žula vyskytuje jen na dvou dalších místech na světě – na Korsice a v Číně.
Velké balvany barvy růžového vína se zformovaly do jedinečných tvarů díky působení větru a střídání přílivu s odlivem. Popustíte-li uzdu své fantazii, uvidíte v nich tvary zvířat, každodenních předmětů, a dokonce částí lidského těla. :)
Unikátní růžová žula se tu zformovala před 300 miliony let. Nejsem žádný geolog, ale z toho, co jsem vyčetla, by zjednodušeně řečeno barva měla být výsledkem minerálu živce vystaveného působení lávy.
Bretaňská žula je směsicí právě živce se slídou (tmavé odstíny) a křemenem (průhledná šedá), a tak výsledná směska dává jen jemný nádech růžové. Celý proces je podrobně popsán na francouzské Wikipedii.
Celé území nesoucí název Pobřeží růžové žuly v Bretani se rozprostírá na nějakých 30 kilometrech od vesničky Louannec až do Plestin-les-Grèves v departamentu Côtes-d’Armor na severu Bretaně. U následující procházky si projdeme tu nejpopulárnější a nejhezčí sekci.
Klikatá stezka vás provede půvabnými zátokami. Pokaždé, když se před vámi otevře další, napadne vás, jestli jste se neocitli na Marsu nebo minimálně na Seychellách (ne že bych tam někdy byla).
I tato stezka je součástí slavné bretaňské trasy GR34. A je oblíbená. Dokonce i v zářijové pondělí dopoledne bylo v některých úsecích docela dost lidí, zejména místních turistů.
Naši „túru“ jsme započali ve městečku Perros-Guirec s dlouhou a širokou pláží Plage de Trestraou. Cestička napojující se na GR34 nás vzala nad pláží přes místa krásně stíněná stromy, ale jakmile jsme se napojili na Celnickou stezku, z přímého sluníčka jsme se nehnuli.
Terén pěšiny je snadný pro každého. Potkali jsme tu několik starých lidí, kteří sotva chodili, ale i tak se jim podařilo si kousek projít a obdivovat unikátní balvany.
Je úžasné, že většina žulového pobřeží je plně dostupná a můžete si je i hezky prolézt. Ať už hledáte skrytý výhled nebo nejlepší místo na pózu pro fotku. Jen pár úseků je uzavřených jako chráněná hnízdiště ptáků.
Zhruba v polovině cesty narazíte na dlouhou rampu, která slouží pro sešup první pomoc poskytujících lodí na moře. Hned vedle je i malý, ale plně funkční a používaný, maják Mean Ruz, postavený z růžové žuly. Pro veřejnost je však uzavřen. Stejně jako honosné sídlo umístěné na malebném pobřeží.
Odsud také uvidíte souostroví Sept-Îles s vlastním majáčkem. Tato skupinka ostrovů je chráněnou přírodní rezervací a útočištěm ptáků. Najdete tam prý kolonie papuchalků, terejů či kormoránů. V letních měsících je možné se sem vypravit na lodi.
Procházku ukončíte v kouzelném rybářském městečku Ploumanac’h, v části zvané Saint-Guirec. Můžete se jít i osvěžit do moře, ale během odlivu si za mořem budete muset dojít.
Pokud si počkáte na odpolední příliv, užijete si krásnou plážičku s klidným mořem.
Přímo na pláži Plage Saint-Guirec si také všimněte malého oratoria se sochou velšského mnicha Saint Guirec vytesanou z kamene. Chybí mu nos a místo něj se mu v obličeji skví spousta malých dírek.
Podle místní legendy se mladé ženy chodily ke svatému Guirecovi modlit za úspěšné nalezení manžela – a aby se jim přání splnilo do roka, neváhaly mu do nosu zapíchnout špendlík. Původní dřevěná socha dlouho nevydržela, současná kamenná verze z roku 1904 zatím drží, i když nos už je dávno pryč.
Z pláže jsme se vydali ještě blíže moři, stezkou, která nás dovedla až na pláž Plage de la Bastille. Ještě menší a kamenitější plážička je krásná a poskytuje více soukromí. Protože jsme tu byli v době přicházejícího přílivu, voda stoupala poměrně rychle.
Až budete v samotném městečku Ploumanac’h, zastavte se na zmrzlinu v hlavním zmrzlinářství s velkým nápisem Glace Artisanale, blízko restaurace Coste Mor, kterou doporučuji níže.
Začátek: Trestraou Parking v Perros-Guirec
Konec: Plage Saint-Guirec, Ploumanac’h (Parking na ulici Rue Saint-Guirec)
Vzdálenost: 4,4 km
Čas: 1 hodina 40 minut (jedním směrem)
Jak se tam dostat: Nejlépe autem (můžete si i auto na místě pronajmout, třeba od některé z prověřených autopůjčoven) – nazpět se můžete dostat kratší stezkou.
Organizované výlety: V roce 2022 nejsou dostupné žádné.
Kde se najíst: Coste Mor Restaurant přímo u pláže Saint-Guirec – těšit se můžete na mořské plody či ryby včetně rejnoka. Nechybí nabídka slaných i sladkých palačinek.
Kde se ubytovat: Než jsme vyrazili na Pobřeží růžové žuly, strávili jsme noc v kempu Camping de Pen Guen, který zmiňuji výše. Je to odtamtud však hodinu a 40 minut autem.
Naopak po procházce podél růžové žuly jsme jeli další 2 hodiny (se zastávkou v Locronanu) a ubytovali se v přímořském kempu Camping de la Plage de Treguer – zase v pohodlných mobilhomech. I tento bretaňský kemp byl skvělý. A navíc je přímo u pláže!
Pokud byste raději ubytování v blízkosti Pobřeží růžové žuly, podívejte se na výběr hotelů v Perros-Guirec.
Poloostrov Crozon – Mys Pointe de Pen-Hir
Není jednoduché vybrat si mezi těmito třemi pobřežními procházkami Bretaní jednu oblíbenou, ale kdybych musela, zvolila bych si tuto. Možná k tomu přispělo i to, že když jsme přijeli, přivítala nás tajemná mlha, ve které útesy vypadaly ještě více magicky.
Dostali jsem se k jednomu z nejzápadnějších bodů kontinentální Francie – do departamentu Finistère. Tento kousek krajiny lemující pobřeží patří také do regionálního přírodního parku Parc naturel régional d’Armorique.
A ano, i pobřeží na poloostrově Crozon je nedílnou součástí Celnické stezky GR34 a poslední z přímořských procházek ji také kopíruje.
Protože špička mysu Pointe de Pen-Hir trčí do oceánu, nabízí se odsud nádherné výhledy na všechny strany. Směrem na východ si můžete pořádně prohlédnout dlouhou písečnou pláž Plage du Véryach.
Když přejdete na druhou stranu, uchvátí vás strmé útesy. Za nimi, dále na moři, si povšimněte kuželovitých ostrůvků. Mají legrační jméno – Hromady hrášku! :) Ve francouzštině to zní poetičtěji – Les Tas de Pois.
Tento úsek je tak hezký, že by mi nevadilo si tu na pár hodin sednout na bobek a jen tak pozorovat dramatické vlny tříštící se o útesy a racky, co si tu bezstarostně poletují…
Nedá se nevšimnout si velkého kříže. Žulový lotrinský kříž tu stojí k uctění památky padlých Bretonců z osvobozenecké armády. Nechal jej vybudovat Charles de Gaulle v roce 1960.
Když si tak půjdete po značené cestičce, dost možná vás začne bolet za krkem, jak se budete stále muset dívat doleva na podmanivé útesy. Většinou jsou z bílého či světle šedého pískovce a je úžasné, do jakých tvarů a struktur se kámen dokázal zformovat.
Stezka lemovaná vřesem vede k námořnímu muzeu s obrovskými kotvami vystavenými venku. Zdobí je básničky.
Vedle muzea uvidíte četné bunkry a opevnění ze železobetonu – to jsou pozůstatky Hitlerova obranného valu z 2. světové války. Můžete si je prolézt a kromě temné minulosti nezapomeňte vstřebat i krásný výhled na pláž pod vámi, s vlnami líně se valícími směrem k pobřeží.
Jedná se o Plage de Pen Hat. Dá se tu procházet po mokrém písku, ale kvůli silným proudům je přísně zakázáno se zde koupat. Když jsme tudy však procházeli, bylo ve vodě několik surfařů, tak nevím.
Když se projdete směrem od pláže, narazíte na ruiny honosného sídla, které kdysi patřilo básníkovi Paul-Pierre Roux, dnes nazývaném Saint-Pol-Roux. Tragický konec zámečku i samotného básníka je dobře popsán v tomto článku na Wikipedii (anglicky).
Až dojdete k severnímu konci pláže, můžete zamířit nahoru do kopce směrem k výběžku Pointe du Toulinguet, na kterém se nachází maják, pevnost a baterie postavená Vaubanem. Ale protože je toto území dodnes oficiálně vojenským prostorem, je pro veřejnost uzavřené.
Stačí tedy pokračovat po dlouhé cestě směrem do městečka Camaret-sur-Mer. Po cestě budete stále potkávat krásné útesy, vřesy, a taky spoustu ostružin. V září zrovna dozrávaly, takže jsme měli tu nejlepší svačinku.
Camaret je roztomilé přístavní městečko, které se rozléhá na samém pobřeží. Hlavní památky města se soustřeďují na dlouhém mole. Především jde o Vaubanovu věž ze 17. století, která je také zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Kaple Notre-Dame-de-Rocamadour stojí hned vedle a také stojí za návštěvu.
Až si projdete nábřeží, je na čase se vydat na samý okraj města, kde najdete další turistickou zajímavost – menhiry Lagatjar z bílého křemene. Jak je tomu zvykem u menhirů nejen bretaňských, jejich pravý účel zůstává záhadou, i když existuje mnoho teorií.
Konec: Menhirs de Lagatjar Parking
Vzdálenost: 9 km
Čas: 2 hodiny 45 minut (jedním směrem)
Jak se tam dostat: Nejlépe autem (můžete si i auto na místě pronajmout, třeba od některé z prověřených autopůjčoven) – nazpět se dostanete cca za hodinku kratší cestou.
Organizované výlety: Žádné jsem nenašla.
Kde se najíst: Crêperie Cap à L’Ouest v Camaret-sur-Mer – příjemná malá palačinkárna s posezením i venku a hlavně těmi nejskvělejšími palačinkami a galetkami – slanými i sladkými. Personál byl také moc příjemný.
Kde se ubytovat: My jsme bydleli v plážovém kempu Camping de la Plage de Treguer v pohodlných mobilhomech. Můžu ho jen doporučit. Jízda autem z kempu na mys Pen-Hir či do Camaret-sur-Mer trvá hodinu.
Pokud byste se rádi ubytovali blíže, podívejte se na tento výběr hotelů v Camaret.
Následující mapka je pouze obrázek. Pro plně interaktivní verzi na mapy.cz stačí na obrázek kliknout.
Uff, tady to všechno máte! Snažila jsem se zmínit veškeré praktické informace, které byste mohli potřebovat.
Bretaň a Normandii jsem navštívila s cestovkou CK Mundo, takže jsem nemusela řídit a nic organizovat. Velkou výhodou bylo, že nás autobus vždy vyzvedl na konci túry.
Nicméně každá z těchto zmíněných tří procházek se dá jednoduše projít oběma směry, často se nazpět dostanete zkratkou.
Dejte mi vědět, jestli už máte Bretaň procestovanou, nebo se na bretaňské pobřeží teprve chystáte. Překvapilo mě, jak překrásný kout Evropy Bretaň je, a rozhodně se tam chci někdy vrátit.
Pokud byste hledali další inspiraci na pěší turistiku v Bretani, mrkněte na tento seznam jednodenních túr od oficiální bretaňské agentury pro cestovní ruch (anglicky).